Radim Palouš
prof. PhDr. Radim Palouš, dr. h. c. | |
---|---|
504. rektor Univerzity Karlovy v Praze | |
Ve funkci: 1. února 1990 – 31. ledna 1994 | |
Předchůdce | Zdeněk Češka |
Nástupce | Karel Malý |
Narození | 6. listopadu 1924 Praha Československo Československo |
Úmrtí | 10. září 2015 (ve věku 90 let) Praha |
Choť | Anna Paloušová |
Rodiče | Jan Palouš |
Děti | Martin Palouš Jan Palouš |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Ocenění | Řád Tomáše Garrigua Masaryka, 3. třídy (1997) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Radim Palouš (6. listopadu 1924 Praha – 10. září 2015[1]) byl český filosof, pedagog a komeniolog, mluvčí Charty 77 a v letech 1990–1994 rektor Univerzity Karlovy.
Život
Narodil se roku 1924 v Praze do rodiny režiséra, novináře a ledního hokejisty Jana Palouše a pedagožky Marie Paloušové (rozené Kavkové). Po maturitě se stal vůdcem skautského vodáckého oddílu. Za druhé světové války byl totálně nasazen, ovšem díky zdravotnímu stavu setrval v Praze.[2] Od roku 1945 studoval filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (mj. u Jana Patočky) a v roce 1948 obhájil disertační práci Masarykovo filosofické mládí. Pro nesouhlas s odsouzením Milady Horákové opustil místo redaktora v nakladatelství Orbis a nastoupil jako soustružník do kladenské Poldi.[2]
V roce 1951 zahájil pedagogickou činnost jako chemikář na základní škole v Davli a následně na gymnáziu Jana Nerudy.[2] Souběžně absolvoval obor chemie na Přírodovědecké fakultě Vysoké školy pedagogické, kde od roku 1957 pracoval jako asistent analytické chemie a didaktiky chemie.[2] Roku 1967 se habilitoval v oboru filozofie výchovy (práce Škola moderního věku), zabýval se dílem J. A. Komenského a moderní vyučovací technikou.[3] Jedním z oponentů byl Jan Patočka.[2][4]
Pořádal domácí filosofické semináře, vydával samizdat (mj. Spisy Jana Patočky), v roce 1976 podepsal Chartu 77, což bylo výslovně uvedeno jako důvod jeho propuštění z pracovního poměru na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl v té době docentem.[5] V letech 1982–1983 se stal jedním ze tří mluvčích Charty. V roce 1988 stál u zrodu Hnutí za občanskou svobodu.[2] Od roku 1989 byl členem Masarykova demokratického hnutí a v listopadu téhož roku se jako jeden z představitelů Občanského fóra účastnil schůzí a jednání.
V lednu 1990 jej na čtyřleté období zvolila Akademická rada rektorem Univerzity Karlovy, když dvěma třetinami hlasů porazil profesora patologie Zdeňka Lojdu z 1. lékařské fakulty UK.[2] Podílel se na obnově univerzity včetně navazování mezinárodních styků a na reformě vysokého školství. V roce 1990 byl jmenován profesorem v oboru filozofie výchovy.[3] Aktivní pedagogickou činnost vykonával do roku 2009.[2]
V Míčovně Pražského hradu převzal 7. března 1998 čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou mu udělilo předsednictvo Masarykova demokratického hnutí, za věrnost odkazu TGM a jeho uskutečňování.
Cestoval a přednášel v Evropě, v Americe, v Africe i v Asii a získal devět čestných doktorátů (osm na zahraničních univerzitách a jeden v ČR - Univerzita Pardubice, 2008). Za práci na vydávání Patočkových spisů byl vyznamenán Cenou ČSAV (1990), Scheideggerovou cenou (Holandsko 1992) a za celoživotní působení Řádem T. G. Masaryka III. třídy (1997).
Dílo
(„s“ za rokem vydání znamená samizdat)
- Chemie pro uchazeče o studium na vysokých školách, 2. vyd. 1965;
- Světověk, 1969s, 6. vyd. 1990 (německy Das Weltzeitalter, 1993);
- Škola stáří, 1978s (německy 1979);
- K Bolzanovu významu v duchovním vývoji a v národním povědomí, 1981s;
- Čas výchovy, 1983s, 3. vyd. 1991;
- Česká zkušenost, 1984s, 2. vyd. 1994;
- Konverze, 3. vyd. 1988s;
- Dopisy kmotřenci 1990;
- K filosofii výchovy, 2. vyd. 1991;
- Komenského Boží svět, 1992;
- Osobnost a komunikace, 1990;
- Comenius aus Patočka's Sicht, 1993;
- Rokování o roku, 1994,
- Totalismus a holismus, 1996.
- Die Verantwortung des Menschen in einem globalen Weltzeitalter (s R. Buttiglionem a Josefem Seifertem), 1996.
- Hovory s Havly. Dálkové rozhovory s Václavem Havlem a Ivanem M. Havlem, 1999
- Světověk a Časování, 2000.
- Dopisy dnešnímu kmotřenci, 2001
- Ars Docendi, 2004
- O globalizaci, 2005
- Dobrodružství pobytu vezdejšího (rozhovor s J. Beránkem), 2006
- Heretická škola, 2008
- Paradoxy výchovy, 2009
- Filosofická reflexe několika pojmů školské pedagogiky, 2010
- Homo educandus : filosofické základy teorie výchovy (se Z. Svobodovou), 2011
- Odpovědnost (s A. Prázným), 2012
Dále publikoval řadu odborných článků v Československu i v cizině.
Odkazy
Reference
- ↑ Zemřel Radim Palouš, první rektor Univerzity Karlovy po roce 1989. České noviny [online]. 2015-09-11 [cit. 2015-09-11]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g h MARKUPOVÁ, Jana. Rodina Paloušova jakožto jedno z center českého disentu [online]. 2012. vyd. Lidé Města [cuni.cz] [cit. 2021-09-05]. S. 137–140. Dostupné online.
- ↑ a b Vysoké školy 1990–2005 [online]. 2005. vyd. AULA [cit. 2021-09-05]. (13,04). Kapitola RADIM PALOUŠ, s. 59–63. Dostupné online.
- ↑ J. Beránek, Dobrodružství pobytu vezdejšího. Praha 2006.
- ↑ Tajné akce StB: Akce Prevence (2009). Dostupné online (čas 4:00–4:20)
Literatura
- HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2.
- BERÁNEK, J. Dobrodružství pobytu vezdejšího. Rozhovory s R. Paloušem. Praha 2006.
- MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00: Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 279.
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Radim Palouš
- Osoba Radim Palouš ve Wikicitátech
- Životopis a bibliografie
- Pořad Českého rozhlasu Plus Přijmout běh světa a jeho výzvy, obsahuje řadu podrobných a málo známých informací o životě Radima Palouše včetně ukázek z jeho díla a z rozhovorů s ním.
Rektoři Univerzity Karlovy | |
---|---|
1882–1920 (česká Karlo-Ferdinandova univerzita) | 1882–1883: Václav Vladivoj Tomek • 1883–1884: Antonín Randa • 1884–1885: Jan Streng • 1885–1886: Václav Vladivoj Tomek • 1886–1887: Emil Ott • 1887–1888: Vilém Weiss • 1888–1889: František Josef Studnička • 1889–1890: Matouš Talíř • 1890–1891: Vladimír Tomsa • 1891–1892: Antonín Frič • 1892–1893: Jiří Pražák • 1893–1894: František Xaver Kryštůfek • 1894–1895: Arnold Spina • 1895–1896: Karel Vrba • 1896–1897: Jaromír Hanel • 1897–1898: Eugen Kadeřávek • 1898–1899: Josef Reinsberg • 1889–1900: Jan Gebauer • 1900–1901: Josef Stupecký • 1901–1902: Jan Ladislav Sýkora • 1902–1903: Ivan Horbaczewski • 1903–1904: Čeněk Strouhal • 1904–1905: František Storch • 1905–1906: Antonín Vřešťál • 1906–1907: Jaroslav Hlava • 1907–1908: Jaroslav Goll • 1908–1909: Leopold Heyrovský • 1909–1910: Josef Král • 1910–1911: Jan Janošík • 1911–1912: Jaromír Čelakovský • 1912–1913: František Vejdovský • 1913–1914: František Mareš • 1914–1915: Kamil Henner • 1915–1916: Rudolf Dvořák • 1916–1917: Vítězslav Janovský • 1917–1918: Gabriel Pecháček • 1918–1919: Karel Hermann-Otavský • 1919–1920: Josef Zubatý |
od 1920 (Univerzita Karlova) | 1920–1921: František Mareš • 1921–1922: Bohumil Němec • 1922–1923: Cyril Horáček • 1923–1924: František Pastrnek • 1924–1925: Otakar Kukula • 1925–1926: Karel Petr • 1926–1927: Josef Vančura • 1927–1928: Lubor Niederle • 1928–1929: Vladimír Slavík • 1929–1930: Jindřich Matiegka • 1930–1931: August Miřička • 1931–1932: Josef Pekař • 1932–1933: Rudolf Kimla • 1933–1934: Karel Domin • 1934–1935: Josef Drachovský • 1935–1936: Gustav Friedrich • 1936–1937: Karel Weigner • 1937–1938: František Slavík • 1938–1939: Vilém Funk • 1939–1939: Bedřich Hrozný • 1945–1946: Jan Bělehrádek • 1946–1947: Bohumil Bydžovský • 1947–1948: Karel Engliš • 1948–1954: Jan Mukařovský • 1954–1958: Miroslav Katětov • 1958–1966: Jaroslav Procházka • 1966–1969: Oldřich Starý • 1969–1970: Josef Charvát • 1970–1976: Bedřich Švestka • 1976–1990: Zdeněk Češka • 1990–1994: Radim Palouš • 1994–1999: Karel Malý • 2000–2006: Ivan Wilhelm • 2006–2014: Václav Hampl • 2014–2022: Tomáš Zima • od 2022: Milena Králíčková |
Seznam rektorů Univerzity Karlovy |