Sofiologie

Sofiologie (řecky Σοφία – sophia, moudrost a λογία – logie, nauka) je filosofická nauka týkající se moudrosti usilující o syntézu věd, umění a náboženství.^[1] Vladimir Solovjov ji označuje jako celistvou nauku, která syntetizuje všechny prameny poznání: smyslovou zkušenost, racionální filosofii i mystické zjevení.^[2] Sofiologie má své kořeny v helénistické tradici, v platonismu, křesťanské mystice a jejich odvozeninách (Hildegarda z Bingenu (1098–1179), Jakob Böhme (1575–1624), Jane Leade (1624–1704)), v esoterickém křesťanství (Rosekruciáni), v pravoslavné církvi, u ruských teologů devatenáctého a dvacátého století (Sergej Bulgakov ovlivněný Vladimírem Solovjovem, Nikolaj Berďajev), v spiritualitě New Age, stejně jako v současném feminismu. Někteří vidí Sophii jako samotné božstvo, další ji vidí jako Kristovu nevěstu,^[3] jiní zase jako ženský aspekt Boha reprezentující moudrost^[4] a jiní jako teologickou koncepci odkazující na moudrost Boží. Člověk, který se tímto oborem zabývá, je sofiolog.

Pansofie je věda či filosofický směr, jenž se snaží skrze poznání a zahrnutí všech vědních oborů harmonizovat svět. Prosazoval jej Jan Amos Komenský, který jej v díle Všeobecná porada o nápravě věcí lidských označil jako cestu k nápravě současného konfliktního světa. Konkrétní Pansofia je latinský název (řeckého původu) třetí knihy díla De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (v českém překladu: Obecná porada o nápravě věcí lidských), kterou napsal při svém pobytu v Nizozemí v závěru svého života Jan Amos Komenský. Řecké slovo pan znamená vše či všezahrnující, sofia znamená moudrost. Proto slovo Pansofia sám Komenský vykládá jako Všeobecná moudrost.^[5]

Na Slovensku Štúrovci vytyčili cíl rozvíjet slovanskou vědu, která je druhem sofiologie. Její přední vlastností je celostnost, spojuje hmotné i duchovní vědění. Směřuje k syntéze a nejen k analýze, překonává jednostrannosti anglického empirismu i německého racionalismu. Racionální vědecké myšlení, umělecký smysl pro krásno i zušlechťující mravní vůle se v ní harmonicky kloubí v jeden celek. Tuto moudrost vnímají personifikovaně a oslovují ji jako „nebeská devica“, „tatranská Minerva“, „slovanská Aténa“. Příchod takové moudrosti bude spjat s nástupem slovanské epochy v herderovské postupnosti kultur a předpokladem k ní je zvláštní vloha slovanů – „duchovní oko“, něco jako vnitřní patření pravzorů.^[6]

Slovanská věda Štúrovců nebo Bronisława Trentowského zůstala z největší části neuskutečněným ideálem, hodnocena pozdějšími generacemi jako dobový prožitek romantismu. Psali o ní zejména Jozef Miloslav Hurban a Peter Kellner-Hostinský.

• NALDONIOVÁ, Lenka. Ruská sofiologie a věčné ženství. 1. vyd. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2012. 186 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7464-128-2. 
• Hurban, J. M.: Veda a slovenskje pohladi. In: Slovenskje pohladi na vedi, umeňja a literatúru, 1846, zv. 1, č. 1, s. 1-14.
• Tomáš Špidlík, Ruská idea : jiný pohled na človeka. Velehrad : Refugium, 1996. ISBN 80-86045-02-1, kapitola sofiologie, s. 315-338.
• Sergej Bulgakov, Sophia, the Wisdom of God: An Outline of Sophiology (Library of Russian Philosophy), Lindisfarne Books, 1993. (ISBN 0-940262-60-6, ISBN 978-0-940262-60-7)
• Caitlin Matthews, Sophia: Goddess of Wisdom (London: Mandala, 1991) ISBN 0-04-440590-1
• KOMENSKÝ, Jan Amos. Obecná porada o nápravě věcí lidských. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1992. 3 svazky (565 + 501 + 595 s.). ISBN 80-205-0225-4. První úplný český překlad. 

• Moudrost
• Sofia
• Hagia Sophia

Osobnosti

• Vladimir Sergejevič Solovjov
• Theofilos z Antiochie
• Jan Amos Komenský
• Štúrovci
• Jane Leade
• Pavel Florenskij
• Valentinus

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sophia na Wikimedia Commons